Obrácené nebe
Seděla jsem na lavičce a četla si. Bylo teplo a hezky a já si užívala pocitu, že sedím venku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si mnohem víc prohlížela lidi a věci kolem sebe, než abych věnovala čas čtení. Za nějakou chvíli ke mně přiběhlo děvčátko. Chvíli si hrála jen tak kolem, trhal kytky a něco si zpívala, ale bylo vidět, že je zvědavá. Předstírala jsem, že čtu. Najednou se osmělila a přitočila se ke mně.
"Koukáš na mraky?" zeptala se.
"Jo, koukám," usmála jsem se.
"A líbí se ti?"
"Jo, jsou moc hezké."
Chvíli si mě zvědavě prohlížela a pak si sedla vedla mě. Klátila nohama a koukala do země.
"Byla jsem u moře," řekla mi pak.
"Vážně a kdy?" zeptala jsem se jí. "Teď někdy?"
"Ale ne. Když jsem byla malá. Tři roky."
"Taky jsem byla párkrát u moře," pokývala jsem hlavou.
"Moc si ho nepamatuju," pokračovala holčička. "Bylo hrozně velké. A mělo špičatý vlny." K tomu nebylo co dodat. Chvíli jsme seděly a mlčely. Pak se zadívala na oblohu.
"Víš, co si někdy myslím? Chtěla jsem tu mít moře. Pamatuju si, jak jsme jeli na lodi a všechno bylo kolem modré. Nahoře a dole. Ptala jsem se maminky, jestli je teď moře i nahoře a ona se smála." Dívala se na nebe a najednou zapomněla klinkat nohama. Opřela se dozadu o opěradlo a pokračovala.
"Tak si občas představuju, že je to naopak. Že to modré nahoře, to je moře. Plují po něm mraky jako lodě a když fouká vítr, tak to je bouřka a vlny. A my jsme nebe a koukáme se dolů na moře. A ptáci v něm plavou."
Něco mě na té myšlence zaujalo. Podívala jsem se a opravdu,a jako bych to na chvíli viděla. Najednou byla obloha tak hluboká, ptáci se do ní ponořovali hlouběji a hlouběji, po povrchu pluli mraky jako vzdušné koráby. Jemný vánek si pohrával s mými vlasy a jednu chvíli bych přísahala, přísahala, že slyším příboj a vzduch dostal vůni mořské tříště. Dívala jsem se nahoru na nebe a skoro se mi zatočila hlava, jak jsme byli vysoko nad ním a ono bylo tak dole...
Překvapeně jsem se na ni podívala. Děvčátko se na mě zazubilo a rozzářily se mu oči.
"Že jo? A nejlepší je to, když si lehneš do trávy. Pak si myslíš, že padáš."
Ještě chvíli jsem si ji zamyšleně prohlížela.
"To zní vážně úžasně."
Najednou se ozvalo zavolání. Dívenka sebou trhla.
"Maminka mě volá, musím jít. Ahój," mávala mi, jako bychom byly odjakživa nejlepší kamarádky. A odběhla. A s ní vůně moře. Vsadila bych se, že když běžela mezi trávou, která jí sahala po pás, a natahovala ruce, představovala si, že letí.
Mockrát jsem si ještě šla jen tak posedět na to samé místo, bývá tam hezky. Občas jsem si, když nebyl někdo kolem, lehla na trávník a vychutnávala si to tajemství obrácené oblohy. Jenom jednu malou holčičku jsem tu nikdy nepotkala. I když jsem moc chtěla.