Rinian - epilog
Epilogy
Bylo nebylo a já kdysi dopsala povídku. A protože mi někteří lidé pomáhali při psaní odpovědným čtením, rozhodla jsem se je odměnit. Každý ode mě dostal jeden výtisk povídky Rinian a Edrin, ale každý trochu nějaký jiný. Jsou to taková intermezza mezi první povídkou a druhá, která byla, je a snad i nadále bude ve vývoji. Nevím, jestli vám něco řeknou, ale třeba se při jejich čtení taky trochu pobavíte. Každému jsem šila jeho vlastní epilog na míru, takže neslibuji, že se v nich nezasvěcený bude orientovat. Každopádně, dobře se bavte!
Heljanwen:
Rinian
a Edrin padali dál a dál.
„Jupí!“ smála se Rinian a z čiré radosti metala kozelce.
Vypadáš směšně, povzdechl si Edrin. Že tě to baví! Chováš se jako nějaká malá přitroublá holka. Kolik že je ti let? Tipuju tak na tři!
„Když
mě to vážně baví,“ odpovědla Rinian. „Podívej! Když
takhle natáhnu ruce, tak to vypadá, že lítám!“ Edrin si znova
povzdechl a kroutil hlavou. Rinian ještě chvíli blbla, ale
najednou za sebou uslyšela zvláštní zvonivý zvuk.
Cililililink!
Otočila
se, ale nic nikde nebylo. Pokrčila rameny. Asi se jí to jen zdálo.
Cilink!
A
zase! Tentokrát si byla jistá.
„Kde
to je?“ otáčela se do všech stran.
„Jaké
to!“ ohradil se pisklavý rozlobený hlásek. „Já nejsem to, ale
kdo!“ Rinian se ohlédla za zvuk a opravdu, kousek pod ní bylo
malinké stvořeníčko. Mělo křidélka, světlé krátké vlasy,
ze kterých vyčuhovala malá tykadélka. Za křídly vanula jemná
sprška zlatavého prachu, který všechno příjemně osvětloval.
Stvořeníčko teď zrovna mělo založené ruce přes sebe a tvářilo
se rozlobeně.
„Odpusťte, já netušila...“ omlouvala se Rinian.
Nikdy jsme neměli tu čest, potkat se s někým, jako jste vy, dodával Edrin se zájmem.
„Jmenuju se Zvonilka,“ dodávala osůbka ještě na oko rozlobeně, ale bylo vidět, že už je docela usmířená.
„Velice nás těší,“ řekla Rinian. „Můžu se zeptat, kde jste se tu prosím vás vzala?“
„Vzala, nevzala,“ pištěla Zvonilka. „No, prostě jsme asi trochu zabloudila. Ale pěkně popořádku. Co jste vy zač? A jak to, že lítáte?“
Já jsem Edrin, tohle je Rinian. Rinian je čarodějka a já jsem její průvodce, představil je mirin.
„My vlastně nelítáme,“ řekla narniga. „My spíš jakože... padáme.“
„Hóóhó,“ smála se víla, až se jí kouleli po tváří zlatavé slzy smíchu. „To mě podržte! Vy si ze mě tropíte blázny! Čarodějky jsou přece vymyšlené! To ví každý! A prý... nelítaj! Chachachá!“ Edrina a Rinian to trochu zarazilo.
„Co?“ zeptala se Rinian. „Vždyť my nemůžeme být vymyšlení, mluvíme s vámi!“ namítala.
„Pch a proto vám mám jako věřit? Čarodějka s pomocníkem? Každý dobře ví, že neexistujete!“ odfrkala si Zvonilka. Rinian s Edrinem se na sebe zmateně podívali.
Neexistujeme? To je zvláštní, já bych řekl, že ano. Tedy dobře, já v tom možná dělám zmatek, ale...
„Jste legrační!“ smála se víla. „Víte, že jste docela fajn, na to, že jste vymyšlení? Ale já už musím běžet, čekají na mě! Mějte se!“ řekla, mávla křídly a zmizela.
Rinian s Edrinem na sebe ještě chvíli
vyjeveně zírali.
Docela mě zmátla. Z toho by jeden chytil pěknou existenční nejistotu, řekl pak Edrin. Tady se ale dějí věci.
Isil:
Rinian
a Edrin padali.
Nebylo
to nic nového, nebyli si jistí, ale padali už hezkou řádku
hodin. Jen doufali, že to zatím nejsou dny.
„Jsi na tahu,“ řekla Rinian.
Vážně? divil se Edrin. Hm, co že to vlastně hrajeme?
„Ty jsi doopravdy strašný,“ čertila se narniga. „Skoro se bojím, že umřu na tu nebezpečnou nemoc.“
Jakou? zeptal se opatrně Edrin.
„Nudu,“ odtušila ledově. Mirin se usmál.
Možná mi to nebudeš věřit, ale tušil jsem, že řekneš něco takového.
„Nuda,
to znám,“ ozvalo se vedle nich. Rinian se ohlédla a všimla se
muže, který plynule padal vedle ní. Byl oblečen opravdu podivně.
„Buďte za ni rádi, dokud je. Co já bych dal za šálek čisté
nudy, hm... jen dvě kostky cukru a trošičku mléka...“ Narniga
si ho podezřívavě prohlížela.
„Nuda?
Jste si jistý, že mluvíme o tom samém?“
„Odpusťte
slečno, trochu jsme se zasnil. Toužím jen po šálku dobrého
čaje... Pardon, kde jsou mé způsoby! Jen tak v županu a navíc se
nepředstavím! Arthur Dent, jméno mé.“
„Čaj?
Mléko? Mluvíte o zvláštních věcech,“ divila se Rinian. „Kde
jste se tu vůbec vzal?“
„Proč jsme tady? Řekl bych prostě, že je to velmi nepravděpodobné,“ pokrčil Arthur rameny. „Na mléku tolik nezáleží. Já vím, krávy stejně už vyhynuli.“
To jsou ti rohatí tvorové? ptal se Edrin.
„Ano,
jak to víte? Snad jste je tu někde nezahlédli?“ rozhlížel se
cestovatel nadějně.
Ne, bohužel. Jen na to myslíte moc nahlas, odpověděl Edrin.
„Co
to máte za divnou šerpu kolem krku?“ vyzvídala dál Rinian. „To
je nějaké vyznamenání?“
„Tohle?
Ne, to je jen ručník. Ale je moc důležitého mít, protože-“
nedokončil větu Arthur. Asi to bylo tím, že zmizel.
„Proč je zase pryč? Vždyť se tu teprve před chvíli objevil! Zrovna to začínalo být zajímavé!“
Myslím
si, že proto, že to bylo velmi nepravděpodobné,
řekl Edrin.
Zaklínač:
Padali
černočernou prázdnotou, jen občas se jim zazdálo, že něco
zahlédli, ale než se stačili pořádně podívat, vize se
rozplynula a zmizela.
Nejdřív to bylo docela vzrušující, ale postupně se začínali nudit. Hlavně Edrin.
Rinian, já ti povím vtip, řekl najednou.
„Já nechci slyšet vtip, Edrine. Máš to zakázané,“ odpověděla mu ledově narniga.
Ale no tak! Vždyť tě tady nemůžu před nikým ztrapnit, Rinian, jen jeden malinkej vtípek, kňoural.
„Už jsem řekla. Ne.“
Hmmm... co když to nebude vtípek, ale nějaký veselý zážitek ze života?
„To už vůbec ne! Nechci slyšet žádné historky o tom, jak jsem se jako malá počůrávala! Jednou to stačilo!“
Ty hned naděláš... ale všichni se smáli, víš?
„Edrine!“
No jo, pořád. Chvíli bylo zase ticho.
Ale já i ho stejně povím. Jde takhle narniga ke stromu a ptá se...
„Edrine, proč by se měl ptát stromu? Stromy nemluví,“ zastavovala ho Rinian.
Ale v tomhle vtipu jo. Jde ke stromu a ptá se: „Hej strome, co ty děláš?“ Jo, říkal jsem, že je to ten strom na nádvoří univerzity?
„Neříkal,“ povzdechla si Rinian.
Tak jako že jde k tomu stromu a ptá se... Jo, to už jsem řekl... Počkej. Jasně. A strom na to...
„Edrine, ty jsi nejmizernější vypravěč vtipů na světě,“ řekla narniga.
Počkej! A strom na to: „Já jsem symbol univerzity. Symbolizuji moudrost, která náleží všem jejím členům, nejvíce pak těm, kteří ji vedou.“
„Edrine, ale to ví každý, že ten strom je symbolem univerzity a moudrosti jejích učitelů a představených! Co to má být za vtip?“ posteskla si Rinian.
Počkej ještě! A ten narniga na to: „A takhle, už tomu rozumím. Jsi opravdu zosobněním univerzity! Starý, plesnivý a na spadnutí!“
Chvíli mlčeli.
Tak co? ptal se Edrin.
„Víš, že to
nebylo tak zlé?“ pousmála se Rinian. „Tedy, na tebe.“
Gwairen:
Rinian zvolna padala prázdnotou. Ztrácela pojem o čase, mohli padat hodinu, dvě? Nebo taky pár vteřin.
Rinian? zeptal se jí Edrin po chvíli.„Hm?“ odtušila narniga nevýrazně.
Nenapadá tě, co se to vlastně s námi děje? Narniga se nad tím krátce zamyslela.
„Očividně padáme. A možná bych řekla, že i dolů, ale nejsem si tím jistá.“
Na první pohled to tak může být, ale když se na to podíváš z metafyzického hlediska, čím to vlastně padáme? A je to dolů? Co když nepadáme my, ale všechno kolem nás? Co když všechno vlastně stojí a my jen podléháme iluzi pohybu? Je možné, že jsme unikli z kruhu časoprostorového kontinua a... A co je u všech ďasů tohle?
„Fi nemyfli, že když seš nějakej démon nebo so, že si na mě můžeš jen takhle, tento! Vime!“ obořil se na Edrina kdosi. Na jeho úsměvu bylo něco podzřele špičatého.
„Démoní, to já snám! Já jich mám ve svý pyramotento... háfec! Ts, tihle ti vykradači už nejsou co bejvali. Já jim řikám, neleste na to sluničko, neleste a podivejte se. Byl nějakej to... zkašenej. Tak.“
„Zkaženej?“ divila se Rinian. „Jo, tihle vykradači, to jsou zvrácení lidé.“
„Nenene! Přijde si vykkkradaš, vime? A já na něj jakože čekám, vime? Ale oni si nosí pořád ty ssssvětlíška a já nemůžu spát! A já na ně: Zhasněte, u všech bohů, zhasněte! A von misto toho: Uáááá!“ řekla osoba spokojeně.
Je to pakáž, přikyvoval Edrin chápavě.
„So si lezou do mý pyramidy. Todlencto, ať si najdou nějakou tu, svoju. Tadle je moja a basta. Ale byl nějakej zkaženej. Krev plná potvůrek, to vám povidam. A to pití... jéje. Ach moje hlava...“ úpěl hlas a pozvolna se ztrácel.
„Co to bylo?“ zeptala se Rinian nervózně.
Nevím, řekl Edrin opatrně. Ale víš co? Radši o tom nebudeme mluvit.