Rinian a Edrin - předmluva
„Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo od Boha. A to slovo byl Bůh.“
- evangelium podle Jana
Každý správný úvod by měl začínat citací, učili nás ve škole. A tahle se zrovna hodí, i když následující pasáže nemají nic společného s náboženskou hloubkou předchozího výroku. Protože i v tomto příběhu bylo na počátku slovo a ještě ke všemu, stalo se to právě v té škole.
Správnější by ale možná mělo být, že na počátku bylo slovo a věta. A to slovo a věta byly v zeměpise. A to věta byla : “Zhasněte, u všech bohů zhasněte!“ A to slovo bylo: „Autobus.“
Tak, teď, abych vám to objasnila... S Gwairen jsme se rozhodly, že napíšeme něco dohromady. Rozhodly jsme se, jako obvykle v zeměpise, protože zeměpis pro nás vždy byl vědou tajemnou a velice nudnou. Ne, že bychom obě rády necestovaly, ale minimálně já budu do smrti říkat, že na mapě leží věci místo na sever – nahoře a místo na východ – vpravo. A protože jsme zůstaly zeměpisem nezasaženy, měly jsme právě v tomhle předmětu spoustu času na vymýšlení těch největších ztřeštěností. Radši je snad ani nejmenovat, ale bylo jich hodně a o některých by se dalo s nadsázkou říct, že to byly ztřeštěnosti literární. A tohle byla jedna z nich.
Podle prvních vět a slov, které nás napadly, jsme vymyslely dva příběhy, které se měly spojit. První byl o upírovi z pyramidy s podivným sluhou a druhý o čarodějce z neznámého světa s neviditelným průvodcem. Obě jsme to psaly vtipně a troufám si tvrdit, že nás to psaní bavilo jako snad nikdy. Chvíle, kdy jsme si ve škole navzájem vyměňovaly nově dopsané kousky, byly jedny z nejlepších, okamžiky, kdy nám tekly slzy smíchy za absolutního (skoro) ticha, protože zrovna byla nějaká hodina. Hamburgr na jedné straně a tyč v autobuse na straně druhé, kdo nečetl a nezažil, nepochopí. Ale nebojte, určitě se k tomu časem dostaneme.
Chtěly jsme se, aby každá psala chvíli sama, a že by se oba příběhy pak spojily v jeden a dál že bychom pokračovaly společně. Bohužel, tenhle plán nám nevyšel. Minimálně proto, že mě to hodně dlouho trvalo, a radši nepočítám, kolikrát jsem přepisovala první stranu, než byla taková, jakou jsem si ji představovala. Jen vím, že to bylo hodně velké číslo. Ale asi by to ani tak nefungovalo, nedokážu si představit, jak jsme to měly v plánu vlastně psát. Takže příběh vyšuměl do ztracena.
Uběhla dlouhá doba od té první myšlenky, několik roků, těžko říct, jestli byly tři nebo čtyři. Bylo mi líto pochovat Rinian do hrobu mého literárního šuplíku, navždy nedopsanou. Bavila jsem se vymýšlením jejích krkolomných zážitků, dřív jsem strávila hodiny vymýšlením podtextu a její minulosti, ale nikde jsem ji už nemohla použít.
Po dopsání jedné předlouhé povídky, jsme se rozhodla, že starou myšlenku vzkřísím k životu, ale v novém kabátě. Rozhodla jsem se, že se o krok vrátím, abych mohla vysvětlit všechno, pro co jsem prvně neměla prostor. Začala jsem mnohem dřív, než začínala má původní tvorba, na samém kraji putování zvláštní dvojce, která se vzájemně doplňuje a zároveň popichuje. Kde jsou oba zvláštním spojením poťouchlosti, nemožnosti, vtipu a přátelství a putují od absurdního k absurdnějšímu.
Pokud Bůh dá (a tím dělám pověstný krok stranou a vracím se k původní citaci), po téhle epizodě bude na mou dvojci čekat ještě další příběh. Jestli je tohle začátek, další pokračování bude doopravdy o tom, o čem příběh měl být, kdysi dávno, když jsme byly ještě mnohem menší a kolem bylo víc zeměpisu.
Tohle je příběh narnigy Rinian a jejího mirina Edrina.
A takhle, takhle to začalo.